S01E04 - Jsme neklidné border kolie zavřené celý den v garsonce?
Říkáme tomu neklid, impulzivita, roztržitost. Ale co když je to ozvěna dávné síly – mozek lovce ve světě zemědělců? V této epizodě se ptáme: Co když ADHD není porucha, ale dávné umění, které už nepotřebujeme? A co když problém nikdy nebyl v tobě – ale v tom, čím tě svět obklopuje?
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK lidičky, jsem tu mě tu zase máte. Jmenuju se Step a dneska si povíme o tom, že ADHD je vlastně dědictví z minulosti. Posloucháte Amygdala party, podcast o ADHD pro dospělé ženy – muži jsou samozřejmě taky vítáni, tady je místo pro všechny!
Než se pustím do dnešní epizody, musím zmínit, že všechny předchozí díly najdete na Spotify i Apple Podcasts. Poznámky k epizodám najdete na amygdalaparty.cz. . Jak už jsem říkala, studuju na ADHD koučku, ale zatím sama nemám oficiální diagnózu.
Dneska bych ráda začala epizodu malým osobním příběhem. Když jsme byli malí, jezdili jsme s bráchou na pionýrský tábor. Byl to ten typ tábora, kde se spí ve stanech a soutěží se v různých hrách. Pamatuju si, že jsme měli přežití v lese s přespáním. Abychom se vůbec dostali na trasu, museli jsme vyřešit rébus – stopy v lese, čtení přírody, abychom zjistili, kam máme jít. Museli jsme luštit morseovku a rozdělat oheň jen se třemi zápalkami. Prostě takovýty skautský věci.
Když jsme se dověděli, co budeme dělat, pamatuju si, jak můt o tři roky mladší brácha, kterému tehdy bylo asi devět nebo deset, vykřikl: „To není fér, oni mají moji ségru v týmu!“ Byl totiž v konkurenčním týmu. A měl pravdu – vyhráli jsme. Nejen že jsem uměla číst stopy a značky v lese, ale taky jsem uměla rozdělat oheň a zjistit, kde je sever, bez mapy a kompasu.
Už jako malá jsem byla fascinovaná indiány, Knížky Karla Maye jsem měl přečtené nejmíň dvakrát. Takže jsem se naučila všechno o stopování – lidí i zvířat. Samozřejmě jsem trénovala rozdělávání ohně z březové kůry. Naučila jsem se z polohy slunce určit světové strany. Věděla jsem, že mraveniště může prozradit, kde je sever a jih. Uměla jsem morseovku. Byla jsem připravená. Konečně moje lehce „podivná“ zájem o to, jak žít jako indián, přinesla ovoce.
DOPAMILLA: No jo, ale koho dneska zajímá mít TOHLE v životopise?
Když jsem před časem začala zkoumat, jestli bych mohla mít ADHD, napadlo mě, že většinu symptomů lze vykládat jak pozitivně, tak negativně – že to vlastně záleží hlavně na kontextu a prostředí. K tomu se ještě vrátím.
Ale vrtalo mi hlavou něco jiného.
Kdy vlastně bylo ADHD „objeveno“? Možná je přesnější se ptát: kdy se z toho stal problém? Protože až když člověk nezapadá, začne hledat vysvětlení. Nemám pravdu?
DOPAMILLA: Jo, lidi rádi škatulkujou.
Dřív se prostě řeklo „on je trochu jiný“ – a každá vesnice, která si chtěla zachovat tvář, měla svého podivína, horkokrevného vzteklouna a možná i nějakého „vychcánka“ nebo šikulu. Dneska už většina z nich má diagnózu. Protože svět se změnil, naše očekávání se změnila – a všechno, co nezapadá, se kategorizuje.
To, co jsem zjistila, mě dost překvapilo. Ale zároveň mi to pomohlo poskládat pár dílků skládačky. Už v 18. století lékaři popisovali lidi s „nedostatkem pozornosti“, „neklidem“ a „impulzivitou“. Skotský lékař Alexander Crichton mluvil o něčem, co nazval „mental restlessness“ – jakási neposednost mysli. V polovině 19. století se v jedné německé dětské knížce objevuje chlapec s příznaky podobnými ADHD – nedokáže sedět v klidu, všechno pokazí, a stává se takovu karikaturou.
Ale teprve ve 20. století, kdy se ve školách začalo klást důraz na disciplínu a sezení v lavici, se z ADHD stala lékařská diagnóza. A možná právě tam vzniká ten nesoulad – jakési škřápání mezi rytmem života a očekáváním. Co se totiž stalo ve 20. století? Průmyslová revoluce přinesla obrovskou změnu životního stylu.
Když se podíváš do historie, co tam vidíš?
V 18. a 19. století byl život rytmický a fyzicky konkrétní. Lidé se živili lovem, rybolovem, sekáním dřeva a řemeslem. Opravovali ploty, stavěli domy, chodili pěšky do města prodávat, co sami vyrobili. Žili tělem. Jezdili na koních, chodili do války, stavěli domy, káceli stromy. Chodili dlouhé vzdálenosti, nosili těžké věci, spali venku, opravovali věci vlastníma rukama. Dospívali tím, že zvládli nebezpečí – často sami. Běžně se žilo blízko přírodě a smrti.
Pak přišla škola. Hodiny sezení, biflování a disciplíny.
Pak přišla továrna. Rutinní práce, pásová výroba, časem řízené úkoly.
Vidíš, kam tím mířím?
Dokážeš si představit, jak dramaticky se život změnil během poměrně krátké doby? Tempo, nároky, rámce?
A to je jen malý kousek historie. My lidé tu přece jsme už tisíce let. Od dob, kdy jsme byli čistě lovci, kteří se pohybovali krajinou a lovili potravu, až po usedlé zemědělce. To nám postupně přineslo větší jistotu – pravidelný přístup k jídlu, střechu nad hlavou. Tedy alespoň ve většině západního světa – ale to je jiná debata.
Problém téhle evoluce je vlastně fascinující. Problém totiž leží v našem mozku. Když jsem nad tím přemýšlela – jasně, přizpůsobujeme se, to Darwin dokázal – ale naše fyziologie se zas tak moc nezměnila. Náš MOZEK se od dob před tisíci lety nijak zásadně neproměnil. Jo, některé oblasti se vyvinuly – třeba jazyková centra. Ale základní struktura? Ta, která reaguje na nebezpečí, hledá odměnu, potřebuje stimulaci? Ta je pořád stejná.
Náš mozek nestíhá. Byl formován ve světě plném nebezpečí, pohybu a fyzického rytmu. Ve světě, kde rychlá reakce mohla znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
DOPAMILLA: A teď ho používáme na zapamatování PIN kódů a termínů schůzek. Evoluční fiasko.
Z tohohle pohledu: ADHD možná není chyba, dysfunkce ani nemoc – ale pozůstatek. Ozvěna doby, kdy jsme lovili, spali venku a museli vidět nebezpečí předtím, než se objevilo. A možná je to právě v té nové každodennosti, kde se ADHD začíná projevovat: Když tělo stvořené pro pohyb narazí na svět stvořený pro práci v klidu. A to jsem ještě ani nezačala mluvit o digitální revoluci, která změnila náš svět JEŠTĚ rychleji a JEŠTĚ radikálněji.
Moje tvrzení je, že ADHD je vlastně pozůstatek doby, kdy jsme bydleli v jeskyních a zabíjeli mamuty. Z doby, kdy jsme žili v klanech a museli vidět nebezpečí a reagovat rychle – bez paniky. Šlo o přežití.
DOPAMILLA: Nebezpečí vidím pořád. Jenom ho teď sleduju na WhatsApp.
Tak jsem si položila otázku: Mohlo by to tak opravdu být? Mohlo by být, že mít ADHD – nebo mít rysy, které se pod tou diagnózu schovávají – mohlo být dřív užitečné? Samozřejmě mě nepřekvapilo, že nejsem první, koho to napadlo. Tak chytrá a originální zas nejsem. Ta myšlenka je stará přes třicet let.
Ale pořád se z ní nestala „pravda“ – a to mě možná překvapilo. Pravděpodobně proto, že se nedá ověřit vědeckým výzkumem. Nedá se napsat zpráva, která by prošla peer review a dala se s jistotou prohlásit: „Ano, přesně takhle to je!“ Ale je to poměrně známá teorie, která mě osobně dává velký smysl. A má i jméno: Vědci jako Annie Swanepoel a Graham Music popsali ADHD jako evoluční nesoulad – tedy že náš mozek je přizpůsobený světu, který už neexistuje.
Takže jsme skončili se stejným mozkem, jaký měli naši předci před tisíci lety – a sedíme u počítače. Mozek je starý – svět je nový. Mozek je jako pradávný nástroj. Jako pazourek. Byl vyvinutý pro přežití v přírodě – ne pro sezení na poradách nebo odpovídání na e-maily.
Jako moderní lidé žijeme přes 200 000 let. Ale teprve posledních cca 200 let máme továrny, školy a kanceláře. Mozek se nestihl přeorientovat. Pořád reaguje, jako bychom žili v klanu, v přírodě, s nebezpečím za každým rohem. Používáme pazourek na ovládání počítače.
DOPAMILLA: Pazourek potkává obrazovku. No, to jistě dopadne dobře.
Abych si vůbec dokázala představit, jak obrovské to je – protože, ten čas jsem si tak nějak představit nedokázala - pomohlo mi tohle:
Kdyby lidská historie byla kniha o 1000 stranách… …zemědělství by se objevilo na straně 950. Průmyslová revoluce? Možná na straně 999. Obrazovky, sezení a multitasking, který dnes žijeme – pár odstavců na úplně poslední stránce. Zbytek knihy je o pohybu, nebezpečí, spolupráci a přežití. Mozek je napsaný starým jazykem. A teď se ho snažíme přimět, aby fungoval v úplně novém žánru.
Nech si to chvíli projít hlavou.
Přes devět set stran běhání, lovu, bdělosti, rychlých reakcí.
Přes devět set stran čtení stop, vyhodnocování nebezpečí, důvěry v instinkt.
Přes devět set stran, kde ten, kdo NEDOKÁZAL sledovat víc věcí najednou… zemřel.
A pak, na poslední stránce, se rozhodneme, že tohle všechno je najednou „špatně“.
Že TY jsi špatně.
Protože nedokážeš sedět v klidu na poradě. Není divu, že si připadáme jako mimozemšťani.
První, kdo tuhle teorí formuloval, se jmenuje Thom Hartmann. V roce 1993 ji představil v knize Attention Deficit Disorder: A Different Perception. Vyvinul ji jako mentální model poté, co jeho syn dostal diagnózu ADHD. Nazval ji hypotézou Hunder vs Farmer, Lovec vs. Zemědělec. Pokud máš možnost si tu knihu přečíst, doporučuju ji – zvlášť pokud ti tahle teorie nějak rezonuje s tím, jak vnímáš diagnózu.
A samozřejmě, jak to tak s teoriemi bývá: Ne všichni vědci tuhle teorii berou. Nedá se dokázat, a někteří tvrdí, že zjednodušuje složitou diagnózu. Ale jako způsob, jak SEBE POCHOPIT? Jako mentální model? Pro mě to smysl má. A pro spoustu dalších taky.
Hartmannova teorie navrhuje, že rysy ADHD jako impulzivita, bdělost a touha objevovat byly výhodné pro lovce, kteří museli reagovat rychle a vnímat nebezpečí. Bylo důležité slyšet každý zvuk a reagovat bleskově. Rychlá reakce mohla znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Impulzivita byla nutná k akci, a být superrychle v obraze a mít přehled bylo klíčové pro správné rozhodnutí. Cítit atmosféru, vyhodnotit riziko. Běžet, když bylo třeba.
Když pak přišlo zemědělství, stala se důležitější trpělivost a struktura.
DOPAMILLA: Počkej, takže říkáš, že jsem mohla být drsná lovkyně před 10 000 lety? Že jsem mohla zachránit svůj klan? Že moje „slabosti“ jsou vlastně staré superschopnosti? pauza A místo toho tu sedím a snažím se pochopit, proč mi Excel nechce sečíst buňky. To je fakt na hlavu.
No Dopamillo, tak to možná je. Lidé se naučili čekat na úrodu, skladovat jídlo a plánovat den podle ročních období. Čekat, co den přinese, a pak jednat bleskově – to už nebylo důležité. Naopak, schopnost být klidný, myslet dlouhodobě, neuspěchat se a nebýt impulzivní mohla zachránit úrodu a zajistit jídlo pro mnoho lidí.
V dnešní společnosti se „lovec“ často rovná diagnóze ADHD, zatímco klidný „zemědělec“ se dnešnímu rytmu přizpůsobuje mnohem snáz. Změna k tomu, že čekáš na dozrání úrody na jednom místě, je menší než přechod od neustálého pohybu a hledání kořisti.
Ale co se stane, když se lovec ocitne v kanceláři? Pojďme se podívat.
Sedíš v otevřeném kancelářském prostoru.
Je čtvrtek. 09:03.
Už jsi zaznamenala, že tiskárna vydává nový zvuk, že kolega napravo byl včera na flámu, a že někdo přestěhoval kávovar.
Začínáš se připravovat na jednání s dodavatelem. Formuluješ myšlenky a věty v hlavě, vytváříš scénáře, abys byla připravená na všechny varianty. Jestli se dohodnete. Jestli ne. Když řeknou A. Když odmítnou B. Čekáš. V rohové kanceláři vidíš na řeči těla šéfky, že má špatnou náladu.
Na obrazovce se objeví nový email a ty na jednání zapomeneš– vrhneš se na e-mail. Chceš odpovědět rychle, abys na něj nezapomněla. V kuchyňce slyšíš, že někdo pomlouvá kolegu, kterého máš ráda – a okamžitě cítíš nespravedlnost. Celé tělo se probudí a chceš říct, co si o tom myslíš. Připravuješ si, jak to řekneš. Zamítáš jednu větu za druhou. Nakonec jsi spokojená a opakuješ si tu finální větu jako mantru, abys ji nezapomněla. Vydáš se směrem ke kuchyňce. Ale po hlubokém nádechu se zastavíš. Už ses naučila, že ne každý boj stojí za to. Nechceš být ta divná.
DOPAMILLA: Pozdě, bestie. My UŽ jsme ta divná.
Stáhneš se. Pak zjistíš, že málem nestíháš jednání s dodavatelem.
Jsi lovec. Na schůzce. S tabulkami. S Excelem.
Máš mozek z doby kamenné – a snažíš se ho použít jako tabulkový procesor. Výsledek? Nic moc.
Jednání trvá 45 minut. Všechny informace vstřebáš během prvních pěti.
Zbylých 40 minut se snažíš udržet tělo v klidu, obličej v neutrální „jojo, poslouchám“ pozici a mozek od toho, aby nevykřikl všech 17 řešení, která už vidíš.
Po jednání jsi vyčerpaná. Ne proto, že jsi pracovala.
Ale protože jsi 45 minut SIMULOVALA normálnost.
Není únavné být na jednání. Únavné je PŘEDSTÍRAT, že jsi člověk, který se na takové jednání hodí.
A tohle děláš každý den. Na každé poradě. V každé sociální situaci. V každém e-mailu.
A pak se divíš, že jsi unavená?
To není práce. To je herectví. Jsi lovec, který předstírá, že je zemědělec.
A proto jsi úplně vyřízená, když přijdeš domů.
DOPAMILLA: Nominace na Oscara za roli „Ta, co naslouchá“ – každý den, každou hodinu.
Poznáváš se? Zažila jsi někdy něco podobného? Měla jsi stejné myšlenky, dělala stejná rozhodnutí?
Já ano. A právě proto mi teorie o „mozku lovce“ dává velký smysl. Jak už jsem říkala, pracovala jsem hodně se psy. Když jsem četla Hartmannovu knihu a pochopila, co myslí teorií lovec vs. zemědělec, hned se mi vybavil obraz. Ne lidí. Ale psů.
Viděla jsi někdy border kolii v malém jednopokojovém bytě, která její lidé neberou moc na procházky a nemůže se uplatnit jako ovčácký pes? Honí stíny, štěká na zvuky, běhá dokola. Možná rozkouše gauč nebo strhne závěsy. Ne proto, že je šílená, ale protože nemůže využít své schopnosti. Potřebuje práci, aby byla v pohodě. Je to pracovní pes bez práce.
A takhle podle mě funguje mozek s ADHD. Chce něco DĚLAT. Chce řešit problémy, odhalovat vzorce, reagovat na podněty. Ale když nemá co dělat, začne „pást“ cokoliv. Tvoji práci. Tvoje emoce. Problémy ostatních. Náhodná fakta z Wikipedie ve tři ráno.
DOPAMILLA: 03:00: „Ale PROČ má zebra vlastně pruhy?“
Řešením pro border kolii je dát jí práci. Agility, nosework, dlouhé procházky v přírodě. Možná ji dokonce můžeš trénovat na pasení ovcí? Najednou už nebude „problémová“.
Možná potřebujeme to samé? Ne zkrotit – ale správné prostředí. Když se podíváš na různé psí rasy, byly po generace šlechtěny pro konkrétní schopnosti. Pes, který měl varovat před vetřelci, štěkal, když něco slyšel. Ovčácký pes, který měl hlídat stádo, běhal v jistých vzorcích, určoval směr a držel skupinu pohromadě. Lovecký pes měl honit a ulovit kořist, nebo ji vystopovat, aby ji člověk mohl zastřelit.
Dnes je společnost nastavená tak, že většina psů už nemají práci, pro kterou byli stvořeni – a jejich dříve užitečné schopnosti se mění v obtíže. Dnes honí auta, štěkají na co se hne a jsou vnímáni jako „problém“, který je třeba vyřešit – ale to nejsou oni, kdo se změnil. Jsou to podmínky. Společnost už není taková, aby do ní zapadli.
A mám pocit, že s ADHD je to v podstatě stejné. Mozek s ADHD je jako pracovní pes: je stvořený k tomu, aby reagoval rychle, vnímal všechno a jednal intuitivně. Ale když nemůže využít své schopnosti, vzniká neklid – ne proto, že je „nevhodný“, ale protože je nevyužitý.
Lidé s ADHD jsou jako ti ovčáčtí psi, kteří bezcílně pobíhají po bytě, protože jejich mozek už nemá práci, pro kterou byl stvořen. Můžeš si mozek s ADHD představit jako senzorického a reaktivního pracovního psa:
Všechno vnímá – zvuky, nálady, detaily.
Reaguje rychle – dřív, než si to stihne promyslet.
Potřebuje úkoly – jinak začne „pást“ tvoje myšlenky, tvoje emoce, nebo celý internet.
A když mozek nemůže využít své schopnosti smysluplně, vzniká neklid, frustrace a sebekritika.
Stejně jako pes, který štěká v sousedství – není „problémový“, je nevybitý a v nevhodném prostředí. Nejde o to mozek s ADHD zkrotit – jde o to dát mu smysluplný úkol. Možná je čas přestat vnímat ADHD jako poruchu – a začít ho chápat jako formu inteligence, která jen potřebuje správné prostředí, aby mohla rozkvést.
Ale buďme upřímní: Mozek lovce v dnešní společnosti přináší i věci, které jsou fakt na palici. Zapomeneš, proč jsi šla do kuchyně. Přerušíš někoho uprostřed věty, protože tvoje myšlenka je TAK naléhavá, že musí ven TEĎ HNED. Začneš deset projektů a dokončíš dva. Řekneš ano úkolům, na které nemáš kapacitu – protože to v těch jedenácti vteřinách znělo jako nejlepší nápad na světě. Zapomeneš na narozeniny, schůzky, zaplatit účty.
Proč se tohle děje?
Protože mozek lovce není stvořený pro dlouhodobé plánování na týdny a měsíce. Je stvořený pro něco úplně jiného: vidět nebezpečí TEĎ, reagovat TEĎ, vyřešit problém TEĎ. To, co bylo okamžité a konkrétní, přežilo. Ve světě, kde na tebe mohla vyskočit šelma z křoví, nebyl čas čekat na věci, které nebyly životně důležité.
Pracovní paměť? Je navržená tak, aby udržela informace pár minut během lovu – ne aby si pamatovala, co bylo na nákupním seznamu před třemi hodinami.
Impulzivita? Je navržená pro rychlou akci – ne pro trpělivé čekání na odpověď na e-mail tři dny.
Hyperfokus? Skvělý, když sleduješ stopu zvířete celé hodiny. Problém, když zapomeneš, že máš schůzku, protože ses propadla do Wikipedie.
Tohle není jen „chyba společnosti“. Jsou to reálné výzvy. A bolí.
Ale – a tady je pointa – možná tyhle výzvy neznamenají, že je s tebou něco špatně. Možná jen znamenají, že potřebuješ jiné nástroje, jiné struktury, a ano, možná pro některé i medikaci. Ne proto, aby tě opravila. Ale aby pomohla mozku lovce fungovat ve světě zemědělců.
Je to zvláštní, že něco v nás – vlastnost, způsob bytí – co možná pomáhalo lidem přežít, tvořit a přizpůsobovat se po tisíce let… je dnes vnímáno jako odchylka. Diagnóza. Chyba v systému.
Možná jsou to rámce, které jsou příliš úzké. Žijeme ve společnosti, která nastavila rámce pro jeden typ mozku – jeden typ rytmu, jeden typ soustředění. Protože máme potřebu rozlišovat, co je „normální“ a co ne? Ale co vlastně znamená „normální mozek“? V mém vnímání je to trochu nesmyslný přístup. Nejsme vytištění na 3D tiskárně podle šablony – jsme každý jiný.
Když jsem byla malá, nejezdila jsem jen na letní tábory. Měli jsme taky chalupu – nebo spíš statek z 18. století, který naši koupili jako ruinu a o víkendech a prázdninách ho opravovali. Stavěli jsme si domky v korunách stromů, pomáhali sousednímu farmáři sušit seno nebo porážet slepice a králíky. Trávili jsme dny venku, chodili se koupat nebo sbírat lesní plody. Nebyly mobily, počítače – samozřejmě ne, neměli jsme ani pevnou linku.
Takové prostředí bylo plné podnětů a zážitků. Když byl někdo trochu divoký, tak prostě byl trochu divoký. Ale v takovém prostředí to nebyl problém – bylo spousta věcí, kam energii nasměrovat.
Ale ráda se na věci dívám z druhé strany, obracím perspektivu. Co kdybychom se na to podívali tak, že to nejsme my, kdo je „špatně“ – ale společnost kolem? Co kdybychom přizpůsobili školy dětem, které jsou jinak nastavené? A co neprospělo by vlastně většině dětí učit se jinak než jen sezením v lavici nekonečné hodiny týdně? Co kdyby projekty, mise, výpravy, kvízy a exkurze byly hlavním způsobem výuky – ne jen občasným zpestřením? Nevím, nejsem pedagog, ale selský rozum mi říká, že existují možnosti jak to změnit.
Tak co to znamená pro nás – dnes, v tomhle světě? Když máš mozek typu border kolie, a žiješ ve světě tabulek a obrazovek, není divu, že jsi neklidná.
Sedíš na schůzce jako na trní. Doslova.
Dnes se to projevuje jako čmárání do bloku, podupávání nohou nebo hraní si s něčím – třeba s tužkou nebo pramínkem vlasů. Nejen že sleduješ, co se děje v místnosti, ale i venku.
Ptáci na stromě? Možná veverka?
Nebo to auto, co projelo – jaká to byla značka? Nelíbila se mi ta barva.
Ta paní na chodníku měla hezký šátek.
Slyšíte taky, jak skřípou brzdy na tramvaji?
A zatímco se tohle všechno odehrává v tvé hlavě, kolegové mluví o něčem, co už jsi možná dávno vyřešila – jak jsme si říkali v minulé epizodě. Možná čekáš, až kolega domluví, abys mohla mluvit – a mezitím si opakuješ, co chceš říct, znovu a znovu, aby ti to nevyklouzlo a abys to nezapomněla. Pak slyšíš, že jiný kolega říká úplnou blbost – a když to řekneš nahlas, všichni se na tebe podívají a pomyslí si, že jsi drzá. „Takhle to přece děláme už roky – kdo jsi, že to chceš měnit?“ Tak se stáhneš do ulity a doufáš, že karma si to jednou vyřídí.
Zaznamenáš, že jiná kolegyně je nějak zamlklá – něco je s ní. Má problémy doma? Je nemocná? Přemýšlíš, že se jí po schůzce zeptáš.
Vložíš se do debaty, když slyšíš, že oddělení A obviňuje oddělení B z něčeho naprosto nespravedlivého – a nabídneš analýzu, proč to nedává smysl. Vedoucí oddělení A se na tebe naštve a hází pohledy směrem k vaší společné šéfce.
Ale možná to není zasedačka, kde máme zářit. Možná je to tehdy, když svět potřebuje nové podměty. Hartmann ve své knize zmiňuje ještě jednu zajímavou věc.
Dnes víme, že ADHD je genetické a dědičné. Takže pokud máš ADHD, je dost pravděpodobné, že někdo další v rodině má stejnou diagnózu – nebo alespoň silné rysy. Dává to smysl. Pokud právě tyto rysy pomáhaly lidem přežít v době, kdy museli lovit potravu a být neustále ve střehu, bylo výhodné, aby ti, kdo to zvládali, předali schopnosti dál.
Hartmann ale zmiňuje i to, že výskyt ADHD je nápadně vysoký v USA a Austrálii.
Tušíš, kam tím mířím?
Ale než odpovíš, musím dodat: Tohle je spekulace. Může to být tím, že USA a Austrálie víc diagnostikují, mají lepší systémy na odhalování ADHD, nebo je tam prostě větší otevřenost mluvit o tom. Ale pojďme si s tou myšlenkou pohrát…
Ano, je možné, že ADHD je součástí vysvětlení. Může to být i tím, že ADHD se víc projevuje v industrializovaném světě než v rozvojových zemích – nebo, jak jsme říkali, že se z něj stává PROBLÉM. Je dost pravděpodobné, že lidé s ADHD rysy jsou všude, ale někde je to méně problematické nebo méně diagnostikované. Ale když si pro jednoduchost představíme, že ADHD stálo za migrací „over there“, dává to smysl. Zamysli se: Kdo odcházel do Ameriky v 17.–18. století? Kdo mířil do Austrálie v 19. století? Byli to ti klidní, opatrní, strukturovaní lidé, kteří si řekli „ne, zůstanu tady, je to bezpečné“? Nebo to byli ti neklidní? Zvídaví? Ti, co si řekli „kašlu na to, jedu na druhý konec světa“?
Ale když si pro jednoduchost představíme, že ADHD stálo za migrací přes oceán, dává to smysl.
Zamysli se: Kdo odcházel do Ameriky v 17.–18. století? Kdo mířil do Austrálie v 19. století? Byli to ti klidní, opatrní, strukturovaní lidé, kteří si řekli: „Ne, zůstanu tady, je to bezpečné“?
Nebo to byli ti neklidní? Zvídaví? Ti, co si řekli: „Kašlu na to, jedu na druhý konec světa“?
Byli to ti trochu odvážní – možná až bláznivě odvážní – kdo vyrazili jako první, že? Ti, co se nebáli zkusit něco nového. Ti, co doslova lovili zlato a třpytky. Ti, co se nebáli vstoupit do neznámého světa. Ti, co měli vlastnosti, které jim umožnily to zvládnout.
Byli to průkopníci. Zlatokopové. Dobrodruzi.
Dává to smysl ne?
A teď si možná říkáš: No jo, ale do Austrálie přece posílali vězně. A je pravda, že Australané se dodnes předhánějí v tom, jak velký lump byl jejich praprapraděda. Ale to vůbec nevylučuje ADHD. Austrálie se začala osidlovat právě v době, kdy se svět začal měnit směrem ke konformitě – tedy k prostředí, kam se ADHD moc nehodilo. Takže ten impulzivní a neklidný člověk mohl být právě ten zloděj, který byl poslán tam. Přeloženo jinak: Měli rysy ADHD. Impulzivitu. Ochotu riskovat. Neklid. A mnozí z těch, kteří byli posláni do Austrálie – no, nebyli zrovna známí tím, že „dodržovali pravidla“.
DOPAMILLA: Impulzivně koupená jednosměrná letenka do Austrálie – relatable. Nebo do Norska, ve tvém případě.
Ve světle Hartmannovy teorie o „mozku lovců“ je vlastně logické, že mnoho z těch, kteří byli posláni do Austrálie – a později se stali průkopníky a osadníky – mělo neurodivergentní rysy, které bychom dnes nazvali ADHD. Dnes víme, že asi čtvrtina vězňů má ADHD. Někteří tvrdí, že čísla jsou ještě vyšší. To není proto, že by ti lidé byli zlí nebo hloupí – ale protože mají mozek, který je stvořený pro něco jiného. Pro akci. Pro reakci. Pro stopování. A když jim společnost nedá prostor, dostanou se do konfliktu se systémem. Tímto způsobem byly oba nové kontinenty osídleny lidmi s ADHD rysy. Diagnóza tehdy neexistovala, ale není nemyslitelné, že to tak bylo.
A protože ADHD je genetické… ano, vzniklo mnoho nových Američanů a Australanů se stejným mozkem. Geny si nevyřizují víza. Prostě přijdou. Takže ano, dává smysl, že výskyt ADHD je na těchto kontinentech vyšší – pokud přijmeme teorii lovec vs. zemědělec.
Znáš Dr. Temple Grandin? Pokud jsi neviděla film o jejím životě, vřele doporučuji. Má autismus a svým odhodláním nám ukázala, že pro odlišné mozky je v dnešním světě místo. Říká tohle:
„Kdybyste odstranili veškerou genetiku spojenou s autismem, neexistovalo by Silicon Valley. Svět by byl plný lidí, co postávají v jeskyni, povídají si a socializují – aniž by něco udělali.“
Tedy: Nic by se neudělalo, kdybychom neměli ty zvídavé a neklidné geny u neurodivergentních lidí – včetně těch s ADHD a autismem.
DOPAMILLA: Přesně! Trefila hřebík na hlavičku!
Jo, trefila. A možná, až se jednou svět dostane do úzkých – kvůli meteoru, co míří na Zemi, nebo až budeme po kolena ve vodě, protože roztály póly, nebo až svět ovládne AI – bude to právě člověk s ADHD, kdo najde řešení. Nemůžeme spoléhat, že se objeví Terminátor.
DOPAMILLA: Klimatická krize? AI povstání? Zavolej ADHĎákovi. Už jsme promysleli 47 možných řešení.
Tak jo, už jsme si řekli, že jsme možná lovci v zemědělské společnosti. Fajn. Ale co dál? Co s touhle informací UDĚLÁME?
Pro mě to znamená dvě věci:
Za prvé: Přestat se nenávidět nebo si myslet, že život je beznadějný. Že nejsi dost dobrá. Když jsem pochopila, že můj mozek pravděpodobně není „rozbitý“, ale jen… zastaralý. Stvořený pro něco jiného. Ulevilo se mi. Nejsi líná, protože nedokážeš sedět v kanceláři osm hodin. Nejsi hloupá, protože zapomeneš, co jsi chtěla říct uprostřed věty. Nejsi „moc“, protože vidíš detaily, které ostatní nevidí. Nejsi líná. Nejsi hloupá. Nejsi moc. Jsi lovec. Ve špatné krajině. A je na čase, abychom si nakreslili nové mapy.
Za druhé: Najít SVOJI krajinu. Pro někoho je to práce tělem. Řemeslo. Urgentní příjem. Průvodce dobrodružstvím. Pro jiného je to práce s variabilitou. Žurnalistika. Projektové řízení. Řešení problémů.
O tom si povíme v příští epizodě – o tom, jaké práce sedí ADHD mozku.
Nejde o to, abychom se vrátili do jeskyní. Jde o to najít způsoby, jak POUŽÍT lovčí mozek v moderním světě. Ne obrousit hrany, dokud nebudeme kulatí. Ale najít místa, kde jsou ty hrany výhodou. Nechci, abychom měnili, kdo jsme, jen abychom zapadli. Chci, aby se společnost naučila vážit si toho, co můžeme přinést – protože není jisté, že se bez nás obejde. Pojďme tvořit prostory, které unesou chaos, kreativitu, citlivost, impulzivitu. Ne proto, abychom byli „normální“ – ale proto, abychom byli sami sebou.
Protože kdo říká, že být „normální“ je cílem?
A proč bychom se tomu měli přizpůsobit?